Ne všechno musí být v rovnováze

Existuje představa dospělého člověka, který má všechno krásně v rovnováze.

Práci.

Rodinu.

Pohyb.

Přátele.

Zdravé jídlo.

Osm hodin spánku.

Čistou domácnost.

Sebevzdělávání.

A pravděpodobně každou neděli připravuje jídlo na celý týden do dokonale popsaných skleněných krabiček.

Nevím, kdo ten člověk je.

Ale já to nejsem.

A čím jsem starší, tím víc si říkám, že jsem za to ráda.

Uděláme z toho experiment

Když byl můj chlapeček malý, rozhodla jsem se dálkově studovat informatiku.

Současně jsem pracovala.

A taky jsem si řekla, že se nechci úplně vzdát sportu.

Kdybych psala článek o osobní produktivitě, měla bych teď asi vysvětlit svůj precizní systém řízení času, ranní rutinu a aplikaci, ve které je každá minuta barevně označená.

Nic takového se nestalo.

Brala jsem to jako experiment.

Zkusím to.

Když to nevyjde, tak to nevyjde.

Jediná věc, u které jsem měla pocit, že vyjít musí, bylo pokud možno hezké dětství mého syna.

Ostatní se může nějak přeskupit.

A světe div se, ono se většinou přeskupilo.

Rovnováha možná vůbec není stav

Když do života přidáte novou velkou činnost, první týdny často vypadají jako otevření skříně, do které někdo pět let všechno jen házel.

Najednou je všechno všude.

Byly týdny, které byly víc o škole.

Do práce jsem udělala jen to nejnutnější a samozřejmě měla výčitky, že dělám málo.

Pak byly týdny jiné.

A některé byly prostě mizerné ve všech disciplínách současně.

Časem mi začalo docházet, že rovnováha možná neznamená, že každý den věnujeme přesně správné množství energie všem částem života.

Možná je to spíš pohyb.

Chvíli se nakloníte jedním směrem.

Pak druhým.

A doufáte, že v dlouhodobějším součtu nespadnete.

To už mi připadá mnohem realističtější.

Odpočinek od práce? Dítě. Odpočinek od dítěte? Kód.

Celé to období bylo překvapivě často radostné.

Dokonce jsem říkávala, že vlastně pořád odpočívám.

Od práce tím, že jdu blbnout s malým.

A od prádla, nakupování, vaření, uklízení a mateřských povinností zase tím, že otevřu notebook a začnu řešit úplně jiný typ problému.

Zvenčí to možná nevypadá jako odpočinek.

Ale mozek je zvláštní zařízení.

Někdy si od jednoho druhu práce opravdu odpočine jiným druhem práce.

Samozřejmě jen do chvíle, než oznámí, že dnes už nebude dělat vůbec nic.

I takové dny existují.

Velké díky lidem, kteří stojí někde kousek vedle

Nebyl to sólový výkon.

Moje maminka mi v některých obdobích hodně pomáhala. Trávila čas s malým a já díky tomu mohla pracovat nebo studovat.

Pak zase přišla období, kdy marodila ona a potřebovala pomoc spíš ode mě.

A překvapilo mě, že i tehdy to nějak šlo.

Jinak.

Pomaleji.

V menším rozsahu.

Ale šlo.

Tohle mi přijde důležité připomínat i ve všech příbězích o tom, „co někdo zvládl“.

Za člověkem, který něco zvládá, často stojí někdo, kdo uvařil oběd, pohlídal dítě, zvedl telefon, půjčil auto nebo jen v pravou chvíli řekl:

„Běž. Já to tady vezmu.“

Samostatnost je fajn.

Ale nikdo nejsme úplně samostatný projekt.

A pak existují věci, které si nenaplánujete

Během té doby se také měnila moje partnerská situace.

Tatínek mého chlapečka si stejně jako každý z nás nesl svoje zkušenosti, bolavá místa a věci, které člověk často začne pořádně vidět až ve chvíli, kdy je život zatlačí na citlivé místo.

A některé z nich se hodně promítaly i do našeho společného života.

Byla období, která byla opravdu těžká.

V jednu dobu jsem se musela postavit k možnosti, že praktická i finanční odpovědnost za náš každodenní život bude na mně.

Nebyl to plán.

Ale byl to stav.

A ukázalo se, že mezi těmito dvěma větami je docela velký rozdíl.

Dřív jsem měla tendenci všechno dlouho analyzovat.

Co jsem mohla udělat jinak?

Jak jsem mohla lépe komunikovat?

Co ještě opravit?

Jak ještě pomoct?

Postupně se učím, že někdy je laskavější, i vůči sobě, přijmout realitu takovou, jaká zrovna je.

Ne jako rozsudek navždy.

Jen jako výchozí bod pro dnešek.

Dnes má náš vztah jinou podobu než dřív.

Zároveň jsem moc ráda, že po tom všem umíme mít zase hezký vztah jako rodiče našeho chlapečka, jako přátelé a jako dva lidé, kteří spolu prošli opravdu důležitým kusem života.

Nevím co přesně bude za měsíc, za půl roku, pracovně, osobně, jakkoliv... vím, že bych ráda, abych dokázala vidět každodennost jako něco příjemného, život a svět jako místo, které stojí za neustály průzkum. Dál ale nevidím... Život mě už dostkrát naučil, že tohle si stejně nakonec vyřeší po svém.

Sport a možná nejdůležitější věc, kterou mě naučil

Pohyb mi pomáhal strašně moc.

Ne vždycky se mi chtělo.

Vlastně se mi dost často nechtělo.

Ale téměř pokaždé, když jsem se dokopala ven, nastal po chvíli ten známý moment:

„Proč jsem se zase tak strašně přemlouvala? Vždyť je to skvělý.“ Ta biologie, endorfiny atp. fakt fungují!

A potom byly jiné dny.

Vyrazila jsem.

Po deseti minutách zjistila, že dneska opravdu ne.

Vrátila se domů.

Sedla si na gauč.

Dala si něco dobrého.

A měla trochu pocit na hov...

Tedy řekněme, že jsem nebyla na vrcholu své osobní výkonnosti.

Dřív bych to brala jako selhání.

Dnes mi připadá, že možná jedna z nejdůležitějších schopností u návyků není nikdy je nepřerušit.

Je to umět se k nim vrátit.

Bez velkého soudu.

Bez dramatického „zase jsem všechno pokazila“.

Prostě jste deset dní necvičili.

Dobře.

Tak dneska třeba půjdete.

Nebo zítra.

Tohle pravidlo mi přijde použitelné skoro na všechno.

Studium.

Pohyb.

Jídlo.

Spánek.

Práci.

Možná i některé vztahy.

Dva obrazy a dvě příšerky

Pomáhalo mi taky občas dělat něco úplně nepraktického.

Za několik let se mi podařilo namalovat asi dva obrazy, vyrobit několik přání a uháčkovat dvě příšerky.

Z hlediska umělecké produktivity tedy nemusí být světová kulturní scéna zatím nervózní.

Ale bylo v tom něco důležitého.

Dělat něco jen proto, že to může být hezké.

Nebo roztomilé.

Nebo tak nešikovné, až vás to rozesměje.

Ne všechno musí vést k výsledku, který můžeme dát do životopisu.

Ne všechno potřebuje metriku.

Ne všechno potřebuje monetizaci.

Někdy je úplně legitimním výsledkem hodiny vašeho života uháčkovaná příšerka.

Příšerka je dostatečný business case sama o sobě.

Nejdůležitější jednotka možná není den

Myslím, že jedna z věcí, které mi celé období školy, práce a mateřství dalo, je jiný pohled na čas.

Máme tendenci hodnotit se po dnech.

Dnes jsem udělala málo.

Dnes jsem necvičila.

Dnes jsem se neučila.

Dnes jsem nebyla dost trpělivá.

Dnes jsem odpověděla jen na polovinu věcí.

Jenže jeden den je strašně malý vzorek.

Někdy máte výborný týden.

Potom přijde týden, který je výkonově úplně „nic moc“.

Možná ale právě díky němu zvládnete další dva měsíce.

Lidský život nejde držet ve všech oblastech v nějaké dokonale úzké toleranci.

Nejsme výrobní linka.

A i výrobní linky mají odstávky.

„Všechno jde, když se chce“ už říkám opatrněji

Kdysi se mi líbilo:

Všechno jde, když se chce.

Dnes bych řekla spíš:

Často jde víc, než si myslíme. Ale ne vždycky všechno a ne vždycky teď.

Člověk může chtít sebevíc a přesto nemít zdraví, peníze, pomoc, bezpečí nebo podmínky.

Nechci člověku, který sotva drží hlavu nad vodou, vysvětlovat, že málo chtěl.

Ale zároveň jsem sama několikrát zažila, že něco, co vypadalo nezvládnutelně, se nakonec dalo zvládnout.

Jen ne tím způsobem, jaký jsem si původně představovala.

Pomaleji.

Nedokonale.

S pomocí.

S přestávkou.

S několika špatnými týdny uprostřed.

A někdy je to právě tohle „nedokonale“ mnohem udržitelnější než snaha dělat všechno správně.

Superhrdinové nejsou...

Na superhrdinské příběhy moc nevěřím.

Podezírám všechny „nezastavitelné“ lidi, že mají taky dny, kdy hledají telefon, zatímco ho drží v ruce, tři dny neodpovědí na zprávu a k večeři snědí něco velmi diskutabilního nad kuchyňskou linkou.

Já rozhodně ano.

A proto mi dnes připadá mnohem užitečnější neumět být nezastavitelná.

Ale umět se po zastavení znovu rozběhnout.

Nemusíte každý den vyhrát.

Někdy stačí jeden den nepovýšit na rozsudek nad celým životem.

Dát si něco dobrého.

Vyspat se.

A zítra zase o kousek.