Moje cesta nikdy neuměla chodit rovně

Kdyby se mě někdo před lety zeptal, jestli ze mě jednou bude vývojářka, pravděpodobně bych odpověděla něco velmi sofistikovaného ve smyslu:

„Cože?“

Moje cesta k IT totiž nikdy neuměla chodit rovně.

A čím jsem starší, tím víc si myslím, že je to vlastně dobře.

Nejdřív byly šroubky

Velkou část dětství jsem strávila někde mezi garáží, dílnou a lidmi, kteří měli potřebu pořád něco vyrábět, opravovat nebo rozebírat.

Strejda, dědeček, bratranec.

Všichni technicky zapálení.

Dodnes si vybavuju vůni ředidla, krabičky plné šroubků a matiček a nejrůznější součástky, u kterých jsem potřebovala zjistit, k čemu jsou.

Přebírala jsem je, něco podávala strejdovi a současně ho zásobovala svými filozofickými úvahami přibližně na úrovni nesmrtelnosti chrousta.

Moc se mi líbila jedna věc:

že vezmete spoustu malých kousků, z nichž každý zvlášť vypadá skoro bezvýznamně, dáte je správně dohromady... a vznikne něco velkého, co funguje.

Když se na to dívám zpětně, programování je vlastně velmi podobná činnost.

Jen je u něj obvykle méně ředidla.

První kariérní plán: hlavně se umět postarat sama o sebe

Moji rodiče byli rozvedení. Maminka pracovala na směny v průmyslu, táta žil v Bulharsku a kvůli rozdílným životním podmínkám neměl velké možnosti přispívat na moje studium.

Peníze jsem proto od mala vnímala jako něco, kolem čeho může vznikat stres.

A taky jsem měla poměrně silnou potřebu nebýt pro nikoho přítěží.

Jakmile to šlo, začala jsem brigádničit.

Sklad v supermarketu.

Pokladna.

Později práce pro tetu, při které jsem si začala hrát s webovkami a e-shopem.

Z dnešního pohledu mi připadá zajímavé, kolik člověka naučí právě práce, které pak v životopisu píše nejmenším písmem.

Jak mluvit s lidmi.

Jak fungovat, i když vás něco zrovna nebaví.

Jakou cenu má váš čas a váš pocit naplnění vs. peníze.

A také jak poznat, že nějakou práci obdivujete, ale opravdu ji nechcete dělat dalších čtyřicet let.

Což mě přivádí k účetnictví.

Obchodka, bankovnictví a matematická analýza, která to celé pokazila

Po obchodní akademii jsem nastoupila na matematiku a ekonomii se zaměřením na bankovnictví.

A stala se drobná chyba.

Nejvíc mě tam začala bavit matematická analýza.

Hned na začátku školy jsem si našla práci v účetní firmě a rychle zjistila, že mám obrovský respekt k lidem, kteří jsou schopni účetnictví dělat celý život.

Já totiž nebyla. Tedy, alespoň jsem doufala, že najdu způsob, kdy nebudu muset.

Nebyla to špatná práce.

Jen tam chyběl ten zvláštní pocit, který jsem měla u věcí, které mě opravdu bavily: že vám něco najednou zacvakne, začne dávat smysl a vy potřebujete vědět ještě o kousek víc.

Do toho jsem se díky DnD dostala mezi partu lidí, kde bylo podezřelé množství fyziků.

Mimochodem, původně se mi podařilo sehnat asi deset holek, že budeme hrát.

Po několika sezeních zůstala jedna.

Zbytek byli kluci.

Dodnes úplně nevím, jak k té transformaci došlo.

Každopádně jsem díky nim zase začala přemýšlet o fyzice. Měla jsem ji vždycky ráda, matematika tam byla také a celé to bylo blízko tomu mému dětskému „vědátorství“. A navíc, tím, že jsem chodila na obchodku... v žádné části školního řetězce nebyla možnost mi to zprotivit.

A tak jsem si řekla:

Účetní můžu při nejhorším být i bez téhle konkrétní vysoké.

Co kdybych to zkusila jinak?

Podala jsem si přihlášku na bioinformatiku a biofyziku.

Vyhrály laborky.

Biofyzika byla lunapark pro moji duši

A nemohla jsem udělat lépe.

Biofyzika pro mě byla něco jako intelektuální lunapark.

Matematika. Fyzika. Biologie. Přístroje. Experimenty. Lidé schopní s naprostou vážností dlouze diskutovat o něčem, u čeho většina rozumných hlav usne po třetí větě a vděčně zapomene existenci toho tématu.

Pracovala jsem také v centru popularizace vědy, začínala jsem na oddělení chemie. Protože, proč si plést hlavu něčím, co studuju. Raději budu dělat to, čemu vůbec nerozumím. A naposledy si pamatuju paní Jurečkovou jak v osmé třídě sráží spolužákům hlavy za neznalost těch sedmi trpaslíků, -ný, -natý, -itý, -ičitý...

Pak se přidalo i oddělení "Světlo a tma", fyzika... a dělali jsme taky science shows.

A když děláte science shows dostatečně dlouho, jednou prostě začne něco hořet.

V mém případě obočí a ofina.

Na pódiu.

Při experimentu s propan-butanem.

V hotelu, kde máte pocit, že se musíte omluvit i koberci, že na podlaze stojíte taky. Na mezinárodní konferenci plynařů. Trochu sebeironie osudu.

Nebudu zabíhat do technických detailů, snad jen tolik, že kolega ponechal kvůli atmosféře hořet svíčku z předchozího experimentu. A přiblížil jí kompozičně esteticky blízko misce plné mýdlových bublinek a propan-butanu.

Hořící vlasy mimochodem opravdu smrdí.

Dobrá zpráva je, že dorůstají.

Ale hlavně jsem tam poznala úžasné lidi. Spolužáky, učitele, přátele, z nichž s některými mám blízký vztah dodnes.

Bylo to krásné období.

A pak se život zase trochu přeskupil.

Afrika, mor a rozhodnutí zůstat doma

Poslední rok bakaláře byl náročný.

Na škole probíhaly poměrně divoké organizační spory. V rodině jsme během krátké doby přišli o několik blízkých lidí a maminka měla vážný úraz.

V té době jsem měla možnost vyjet na stáž, kde bych se věnovala výzkumu Yersinia pestis.

Ano.

Mor.

Pro člověka s mým druhem zvědavosti velmi lákavá záležitost.

Jenže jsem věděla, že tentokrát nechci odjet.

Že babička nebude v mém životě navždy. Že chci být chvíli blízko rodině.

Některá rozhodnutí možná nevypadají optimálně v životopise.

Ale přesto můžou být správná.

S čerstvým bakalářem jsem tedy začala hledat práci blíže oboru a přihlásila se už jen na dálkové studium.

Poslala jsem životopis do farmaceutické firmy.

A do IT (i na biofyzice nás neminul python v rámci matematické analýzy - díky Tome, nějaké céčkové předměty s C++ atp.)

IT se ozvalo dřív.

Někdy jsou zásadní kariérní křižovatky skutečně takhle sofistikované.

První IT práce a jedna méně technická lekce

První rok jsem pracovala ve firmě, která vyvíjela mimo jiné systémy pro státní a technické zakázky.

Byl tam moc prima kolektiv a naučila jsem se hodně.

Zároveň jsem poprvé výrazněji narazila na něco, s čím se čas od času potkávám dodnes:

ne všechno lze opravit ještě větší snahou.

Někdy se v komunikaci něco pokazí a je správné ptát se:

Co jsem mohla udělat lépe?

Je to dobrá otázka.

Jen není dobrá vždycky.

Existují totiž situace, kdy uděláte, co umíte, a další analyzování už nevede k lepšímu řešení, jen k tomu, že na sebe převezmete zodpovědnost i za věci, které nejsou vaše.

Chvíli jsem zvažovala nabízený přechod na jiné oddělení.

Pak mě ale kamarád přemluvil, ať se přijdu podívat do firmy, ze které odchází, kvůli stěhování. Prý se zmínil šéfovi a ten mi už vyklízí stůl. Panika! Chvíli jsem váhala, protože tam bylo pár otazníků.

Nakonec mě ale zlákala možnost dostat se do výroby.

Takže jsem pohovor brala tak trochu jako exkurzi.

A pak jsem vešla do výrobní haly.

A bylo po mně

Hučení strojů.

Dopravníky.

Čidla.

Ramena.

Přípravky.

Všechna ta hyblátka, která něco někam pošlou, otočí, přidrží, změří nebo zkontrolují.

A na konci vypadne skutečná funkční součástka do auta. Převážně světlomet.

Já se do toho prostředí úplně zamilovala.

Možná to bylo tím, že mi připomínalo svět, který jsem měla ráda odmalička.

Jen místo garáže přede mnou stála obrovská výrobní hala.

A někde mezi těmi stroji byl software.

MES, aneb když kód opravdu hýbe věcmi

Nastoupila jsem do oddělení řešící MES systém, tedy Manufacturing Execution System.

Zjednodušeně je to vrstva někde mezi velkými podnikovými systémy typu SAP a PLC, které už přímo řídí samotný stroj.

MES potřebuje vědět například:

co se má vyrábět,

co kam patří,

kolik čeho máme,

kudy konkrétní díl prošel,

jak dlouho operace trvala,

a jestli byl správný komponent namontovaný tam, kam měl.

Pro dítě, které kdysi přebíralo šroubky a zkoumalo, co patří k čemu, to bylo skoro podezřele přesné zaměstnání.

Navíc software najednou nebyl abstraktní věc schovaná někde v počítači.

Měl fyzické důsledky.

Když něco nefungovalo, někde mohl čekat materiál, operátor nebo kus výrobní linky.

Když všechno fungovalo správně, výroba se hýbala dál.

Z mé plánované exkurze bylo nakonec pět let.

Jedna z restrukturalizací Mr. Covida

Původně to byla pozice spojená s cestováním po závodech po světě.

Covid to dost změnil.

Spousta věcí, o kterých jsme byli přesvědčení, že se musí řešit na místě, se najednou nějak musela vyřešit přes internet.

A dost často to šlo.

Cestovalo se tedy daleko méně.

Na Slovensko jsme ale jezdili dál a tam to bylo moc fajn.

Skvělí kolegové, krásná krajina, cyklostezky, hrad, koliby a opravdové slovenské halušky.

A kočky.

Ve venkovní části jednoho závodu pobíhaly kočičky.

Takže jste mohli řešit incident ve výrobě, databázi nebo nějakou integraci a cestou ven potkat chlupatého kolegu, kterého celý problém zajímal přibližně nula procent.

Velmi zdravý přístup k práci.

Nakonec to možná nebyly odbočky

Později, už jako máma, jsem si řekla, že když v informatice pracuju, mohla bych si ji také pořádně dostudovat.

Tak jsem se při mateřství a práci pustila dálkově do informatiky.

A najednou mi začalo docházet, že věci, které zvenčí vypadají jako naprosto chaotická posloupnost rozhodnutí, spolu vlastně docela souvisejí.

Obchodka.

Matematika.

Biofyzika.

Experimenty.

Popularizace vědy.

Weby.

Výroba.

MES.

Vývoj.

Systémové přemýšlení.

Kdybych svou kariéru nakreslila jako mapu, vypadala by trochu jako questová linie v RPG, kterou hráč z nějakého důvodu plní úplně ve špatném pořadí.

Ale zpětně mi dává smysl.

A právě proto už moc nevěřím na ztracený čas.

Některé věci se vám vrátí až za deset let.

Něco, co se naučíte v matematice, použijete při programování.

Něco z laboratoře při debugování.

Něco z pokladny při komunikaci s člověkem.

A něco z nepovedené pracovní situace ve chvíli, kdy potřebujete poznat, že další úsilí už není vytrvalost, ale jen odmítání odejít.

Nemusíte mít v osmnácti jasno.

Ani ve třiceti.

Nemusíte vyhodit všechny předchozí zkušenosti jen proto, že jste změnili obor.

Odbočka není automaticky chyba.

A zvědavost není kariérní porucha.

Někdy jen dlouho sbíráte jednotlivé šroubky.

A až po letech zjistíte, co se z nich vlastně stavělo.