Bolest se nedá měřit pravítkem

Moje babička neuměla motivační projevy.

Byla spíš typ člověka:

„Nebreč.“

„Rychle.“

„Tak už ať to je.“

A pak vám dala najíst.

V jejím podání existoval zvláštní poměr drsnosti, praktičnosti a lásky, který jsem už u nikoho jiného úplně nezažila.

Prožila hodně náročné dětství a myslím, že v ní zůstalo přesvědčení, že život bývá těžký, ale člověk ho nemusí pořád komentovat.

Je potřeba udělat, co jde.

Postarat se o svoje lidi.

A když má někdo hlad, nejdřív mu dát najíst a filozofovat můžeme potom.

Nikdy mi neřekla:

„Nejsi sama, kdo prožívá bolest. A nejsi sama, kdo ji může zvládnout.“

Ale nějak přesně tohle říkala vším ostatním.

Byla jsem jedináček, který vlastně nikdy nebyl sám

Neměla jsem sourozence.

Ale měla jsem děti strejdů a tet, kamarády ze sousedství a kolem sebe dost lidí na to, abych pocit jedináčka moc neznala.

Hráli jsme si na špiony.

Na vědce.

Jezdili na kolech a bruslích.

Stavěli bunkry.

A samozřejmě jsme vedli velmi vážné geopolitické konflikty se znepřátelenou dětskou partou, která nám je chtěla zbořit.

Bydleli tam babička s dědou a já u nich trávila hodně času, protože maminka pracovala na směny.

Táta byl v Bulharsku.

Moje dětství proto existovalo tak trochu ve dvou světech.

V Bansku bylo dětí všude plno

Můj táta pochází z Bulharska a velký kus jeho rodiny žije v Bansku.

Dnes je Bansko známé lyžařské město plné lidí z různých koutů světa.

Moje dětské Bansko ale vypadalo jinak.

Domácky vyrobené povozy.

Koně.

Práce na poli.

Sousedé, kteří si navzájem pomáhali.

Děda a oslík jdoucí do lesa pro dřevo.

A hlavně obrovské bandy dětí.

Deset, patnáct dětí pobíhajících v letním vedru po celém městě až hluboko do večera.

Starší se automaticky starali o mladší.

Aut bylo výrazně míň.

Dětí výrazně víc.

Byly mi třeba tři roky a bulharštinu jsem po delším pobytu v Česku zase trochu pozapomněla.

Takže jsem komunikovala rukama, nohama a výrazem obličeje.

Ukazuje se, že tříleté děti nepotřebují ke společnému dobrodružství příliš propracovaný komunikační protokol.

Bansko bylo trochu špinavější, trochu divočejší a velmi živé.

Na některých cestách jste mezi kravskými hovínky poskakovali přibližně jako Mario.

Dnes jsou ty cesty jiné.

Ale sousedé, které tam znám, mají pořád něco z tehdejší blízkosti.

Když přijedete po dlouhé době, zajímá je, jak se máte.

Opravdu zajímá.

Možná proto mám ráda hory

Bansko leží v horách.

A můj český dědeček byl taky neodraditelný horal.

Měl celoživotně velké problémy se srdcem.

Tuhle srdíčkové problémy jsem naštěstí nezdědila, ale ta vandrovací nemoc... ta je moje.

Všechna čest dědečkovi, vzhledem ke zdraví měl ke klidnému životu spoustu velmi dobrých důvodů, a přesto ho to pořád táhlo někam do kopce.

Asi i proto mě fascinují lidé jako Dina Štěrbová, Klára Kolouchová nebo Renata Chlumská.

Nejen proto, kam dokázaly vylézt.

Spíš proto, že v horách je krásně vidět něco, co platí i dole:

nemůžete úplně rozhodovat o podmínkách.

Počasí se neptá.

Hora se neptá.

Tělo se někdy také neptá.

Můžete jen pozorovat, co právě je, a podle toho udělat další krok.

Nebo se otočit.

I otočit se je někdy správné horolezecké rozhodnutí.

To se mi líbí.

Dlouho jsem si myslela, že ostatní světu rozumí

Možná to znáte.

V dětství jsem měla pocit, že dospělí přibližně vědí, co dělají.

Že rozumějí světu.

Penízům.

Vztahům.

Práci.

Tomu, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.

A já jen ještě nemám přístup k nějakému manuálu.

Postupně jsem zjistila dvě věci.

Za prvé: žádný manuál zřejmě není.

Za druhé: ani dospělí často nevědí.

Moji rodiče měli svůj vlastní těžký příběh.

Hádali se.

Maminka se nakonec rozhodla odejít a zůstali jsme v Česku.

Táta žil dál v Bulharsku.

Dlouho jsem některé věci vnímala hlavně z pohledu dítěte, které má pocit, že za to může... mělo by to nějak napravit.

Čím jsem starší, tím víc ale dokážu vedle toho vidět i druhou rovinu. Lidé činí, po kolik můžou... i vědět o tom, že můžu víc, ale neudělám to, je nějaký náraz na limity. Lidé to často nemyslí zle, jen nedokážou jinak. Nemá to logiku, alespoň ne pochopitelnou pro těch zbylých sedm miliard lidí. Unikátní otisk dané mysli.

My ani naší rodiče, ani další lidé okolo...

Nikdo se nenarodí se schopností všechno dokonale zvládat.

Lidé často dělají nejlepší rozhodnutí, kterého jsou v danou chvíli se svými možnostmi schopni.

A někdy to přesto bolí ostatní.

Ty dvě věci můžou být pravda zároveň.

Rozumět neznamená omlouvat

Tohle rozlišení mi připadá důležité.

Můžu chápat, proč někdo něco udělal, a pořád si myslet, že to nebylo v pořádku.

Můžu mít někoho ráda a zároveň si nastavit hranici.

Můžu vidět jeho bolest a zároveň nevzít odpovědnost za to, co s ní udělá.

Možná právě tohle je jedna z nejtěžších podob laskavosti.

Neudělat z člověka padoucha.

Ale ani ze sebe záchrannou službu.

Bolest se opravdu špatně porovnává

Během života jsem potkala spoustu lidí.

Někteří prošli věcmi, u kterých si říkáte:

Jak tohle vůbec někdo unese?

A oni jsou laskaví, veselí a dělají dál svoje.

Jiného člověka dokáže úplně složit něco, co by někdo zvenčí označil jako mnohem menší problém.

Lidský mozek, rád porovnává, třídí... má rád stupnice... zakroužkuj možnost.

Jenže, takhle to určitě není... je to tak pestrý chuchvalec možností.

Každý člověk má jiné tělo.

Jinou psychiku.

Jiné zkušenosti.

Jinou historii.

Jiné lidi kolem sebe.

Nikdy se dokonale nenastěhujeme do druhého člověka a nezažijeme jeho svět přesně jako on.

Naše největší bolest je prostě největší bolest, jakou známe. Stejně tak ta cizí.

A to je dost.

Dva šípy

Mám ráda buddhistické podobenství o dvou šípech.

První šíp je bolest, která přiletí zvenčí.

Ztráta.

Nemoc.

Rozchod.

Odmítnutí.

Strach.

Něco, co se stalo a co jsme si často vůbec nevybrali.

A potom existuje druhý šíp.

Ten už někdy vystřelujeme sami.

„Nemělo se mi to stát.“

„Všichni ostatní to mají jednodušší.“

„Tohle už nikdy nebude dobré.“

„Se mnou je něco špatně.“

„Dokud se nezmění tamten člověk, nemůžu být v pořádku.“

Nemám tuhle myšlenku ráda proto, že by říkala:

Za svoje trápení si můžete sami.

To by bylo nejen nepravdivé, ale také dost kruté.

Mám ji ráda proto, že mi připomíná, že i když nemám pod kontrolou první šíp, někdy můžu ovlivnit alespoň to, kolik dalších si přidám.

Mezi tím, co se stalo, a tím, co udělám dál, může být malý prostor.

A někdy je v tom prostoru překvapivě hodně svobody.

Optimismus není dělat, že se nic neděje

Mám ráda optimistické lidi.

Ne ty, kteří na každou tragédii odpovědí obrázkem západu slunce a větou o pozitivním mindsetu.

Ty bych občas nejraději poslala velmi pozitivně někam.

Ok, kecám... jen mi to znělo sympaticky. Většinou je mi to jedno.

Každopádně... Myslím jiný optimismus.

Takový, který se dokáže podívat na nepříjemnou věc a říct:

Ano.

Tohle je fakt špatné.

A co teď?

Možná právě to jsem se nejvíc učila od lidí kolem sebe.

Od babičky.

Od přátel.

Od lidí, kteří si prošli něčím těžkým a přesto neztratili schopnost mít rádi svět.

Optimismus pro mě není přesvědčení, že všechno dobře dopadne.

To prostě nikdo neví.

Je to spíš přesvědčení, že i když něco dobře nedopadne, pravděpodobně pak bude existovat nějaké dál.

Možná úplně jiné, než jsme chtěli.

Ale dál.

Některé dny nemusíme vyřešit celý život

Když je člověku těžko, chce často vyřešit všechno najednou.

Co bude za pět let.

Jak dopadne vztah.

Jestli bude mít dost peněz.

Jestli udělal správná rozhodnutí.

Jestli něco nenávratně nepokazil.

Mně pomáhá vracet se k mnohem menší otázce:

Co můžu udělat teď?

Někdy je odpověď velká.

Odejít.

Změnit práci.

Požádat o pomoc.

Něco důležitého konečně říct.

Ale často je odpověď úplně obyčejná.

Vyspat se.

Něco sníst.

Jít ven.

Někomu zavolat.

Dnes už nic neřešit.

Zkusit to znovu ráno.

Nebo jen chvíli v klidu zůstat v tom těžkém pocitu... s pokorou a vírou, že to odezní, že i to má svůj smysl.

Babička by kolem toho nejspíš nedělala velkou filozofii.

Pravděpodobně by něco položila na stůl a řekla:

„Jez.“

A možná je v tom nakonec větší moudrost, než jsem jako dítě tušila.

Ne každou bolest musíme okamžitě pochopit.

Ne každý životní příběh musíme vyřešit.

Některé věci stačí chvíli nést.

Ideálně ne úplně sami.

A potom zase udělat další krok.